136.den

Pohoda

Ráno jsem vyslechla přání svých tří chlapů a upekla jim bábovku. Jenže jak byli nedočkaví, tak jsem jí vytáhla z trouby dřív a ona se rozpadla :-(. Ve vnitř prostě nebyla hotová. No a taková já jsem, že jsem se pustila do další a ta se už k mé a hlavně ke spokojenosti mých jedlíků povedla. Takže si nakonec pochutnali. Největší ocenění je pro mě to, že se po ní doslova zaprášilo a Filípek stále chodil a furt: ,,Maminko, ta se ti povedla. Je výborná." Tak to je potom radost kuchtit. Takže jsem naloupala brambory, udělala směs na karbanátky, taťka dotvaroval. A my měli v devět hodin nachystáno. Tak to se u nás nestává :-). A jen tak jsme lenošili, hráli si a nikam se nám nechtělo. Udělat kaši a osmažit karbanátky taťka zvládl na jedničku, bez mé asistence a dokonce na nás čekal okurkový salát, který kluci milujou. Ve dvanáct jsme byli po obědě a zahnali jsme kluky odpočívat. No, Tom si jen na chvilku lehnul k Toníčkovi než zabral a já to zalomila a spala s klucíma až do půl třetí!!! Já tak dlouho neměla odpolední spánek, že jsem byla sama překvapená, že ,,to" na mě přišlo. Ale ještě že ,,to" přišlo, bo jsem se probudila vyspinkaná do růžova. Kluci si dali sváču a vyrazili jsme ven. Chlapečci motorizovaní kolobrndama, plus i kočárek naložen bruslema.... Zajeli jsme si do Solníků ( pěkný kousek města, nový, odomečkovaný, není tam velký provoz a bezva cesta na brusle ).



S Filípkem jsme bruslili, Tonča jezdil na kolobrndě s taťkou a vůbec se skvěle zabavili. Tady klucí odpočívají v trávě aneb tak se chytaj klíšťata. :-)
Filípek vydržel dvě hodinky, já o hodinku déle. A cestu domů jsem také absolvovala na kolečkách. A protože jsem během tří hodinek získala něco málo jistoty, tak jsem zkoušela otočky a samo, že jsem skončila na zemi. Zlomeniny nejsou, ani krev netekla, ale myslela jsem, že se počůrám smíchy. První kdo mi přispěchal na pomoc byl Filípek, Tonča byl naložený v kočárku a Tom se jen culil a furt se ptal, co to jak bylo? :-) Domů jsme dorazili vcelku. Hodiny ukazovaly půl sedmou. Večeře, umýt a spát. A myslím, že jsem unavenější než děti.


Po cestě domů nám nad hlavou proletělo asi pět letadel. Filípek s Toníčkem hned spustili, kdy a jakym letadlem poletíme k moři a už to jelo. Hned bychom s Tomem vyrazili na letiště směr moříčko. Ale ještě si počkáme. Přesně 56 dní!